Reformace ve světě
Pán Bůh zde na světě měl vždy své věrné, svou pravou církev. Přes všechnu zkaženost, která pohltila většinovou církev, zde vždy byly skupiny, které s Kristem stály mimo stany, mimo ni. Hospodin však také však dával povstávat mužům z prostředí ovládané papaženeckým temnem, aby pozdvihovali prapor a zástavu Jeho pravdy. Významným učencem Písma byl v Anglii Jan Viklif (John Wycliffe - c. 1330-1384), někdy nazývaný jitřenkou reformace, který významně ovlivnil i našeho Mistra Jana Husa. Vycházel jen z Písma, kázal proti Římu a 150 let před Lutherem odmítl takové bludy jako transsubstanciace, k čemuž třeba Hus nikdy nedospěl. Jeho následovníci se nazývají lollardi. V 15. století si jako předchůdce reformace Pán zvolil i muže z českých zemí, o kterých se píše jinde.
Zlom nastal 31. října 1517, kdy ve Wittenbergu Martin Luther vyvěsil svých slavných 95 tezí proti odpustkům. Ačkoliv to v tu chvíli ještě nevěděl, spustil tím reformaci. Papež vydal bulu, ve které hrozil Lutherovi klatbou, ten však bulu veřejně spálil. Neustoupil ani před sněmem ve Wormsu, kde prohlásil: "Mé svědomí je svázáno Božím slovem. Jednat proti němu není ani bezpečné, ani žádoucí; proto nemohu a nechci odvolat. Zde stojím, nemohu jinak; pomáhej mi Bůh." Kdyby vše postupovalo na onu dobu standardně, byl by Luther nejspíš upálen, Pán Bůh si ho však zachoval skrze Fridricha III. Moudrého, který jej pro jeho bezpečí zavřel na hrad Wartburg, kde Luther v následujících letech přeložil Bibli do němčiny z původních jazyků. Jeho významným spolupracovníkem byl Filip Melanchton, který sepsal Augsburské vyznání víry.
Více méně zároveň s německou reformací probíhala reformace švýcarská, jejímž prvním představitelem byl Ulrich Zwingli, který zavedl v Curychu mnoho náboženských reforem, například odstranil z kostelů všechny modlářské předměty. Zwingli zastával biblické učení o nepodmíněném vyvolení a předurčení (římskokatolickou semi-pelagiánskou nauku, že člověk se může k Pánu Bohu obrátit sám ze sebe a svobodně se rozhodnout pro Pána Ježíše Krista, ostatně odmítal i Luther). Na něj navázal Heinrich Bullinger, který ovlivnil i známého Jana Kalvína, jenž se obrátil roku 1535, tedy asi 4 roky po Zwingliho smrti. Kalvín na pozvání městské rady provedl reformu v Ženevě; i když byl na určitou dobu vykázán a odešel do Štrasburgu, v roce 1541 se vrátil a v Ženevě nadále pravidelně a systematicky kázal, psal výklady Písma a dokončoval své vrcholné dílo, čtyřsvazkové Instituce křesťanského náboženství. Spolu s Lutherem byl Kalvín nejznámější a nejvýznamnější postavou reformace.
Další výspou protestantismu byla Anglie. Anglikánská církev se od Říma oddělila za vlády Jindřicha VIII. Motivy tohoto krále byly všechno, jen ne zbožné - papež mu nedovolil anulovat manželství s Kateřinou Aragonskou, tak se roku 1533 odtrhl a prohlásil hlavou anglické církve, aby se mohl rozvést a znovu oženit. Zpočátku se také anglikánská církev v praxi od té římskokatolické příliš nelišila. Za Jindřichovy vlády byl pronásledován a upálen např. William Tyndale, reformátor a předkladatel Bible (odhaduje se, že nejznámější anglický překlad Bible krále Jakuba [King James Version] převzala z Tyndalova překladu u Starého zákona 3/4 a u Nového 4/5).
Za vlády Edvarda VI. dochází k posunutí církve k reformačním principům. Král však zemřel velmi brzy. Dědičkou trůnu ustanovil svou zbožnou sestřenici Jane Greyovou, ovšem tu prakticky ihned svrhla a nechala popravit Marie I., dcera Jindřicha VIII. z prvního manželství. Ta opět navrátila Anglii papežovi a rozpoutala velké pronásledováni (proto se jí také říká Bloody Mary, krvavá Marie). Nezávislost církve na Římu obnovila Alžběta I., za jejíž vlády nastal nebývalý rozkvět jak země, tak náboženství, protože začali v čím dál větší míře působit a psát puritáni, kteří byli elitou reformace jak v teologii, tak ve zbožnosti. Zhruba v tu dobu vykonal mnoho ve Skotsku John Knox, zakladatel skotské presbyterní církve. Puritáni byli také Otcové poutníci, kteří v roce 1620 založili kolonii v Novém světě. Moderní Amerika má tak puritánské kořeny (kupříkladu americký federalismus má kořeny v presbyterním zřízení). Zajímavostí také je, že některé nejznámější americké univerzity - jako např. Harvard - založili právě puritáni.
Zlom nastal 31. října 1517, kdy ve Wittenbergu Martin Luther vyvěsil svých slavných 95 tezí proti odpustkům. Ačkoliv to v tu chvíli ještě nevěděl, spustil tím reformaci. Papež vydal bulu, ve které hrozil Lutherovi klatbou, ten však bulu veřejně spálil. Neustoupil ani před sněmem ve Wormsu, kde prohlásil: "Mé svědomí je svázáno Božím slovem. Jednat proti němu není ani bezpečné, ani žádoucí; proto nemohu a nechci odvolat. Zde stojím, nemohu jinak; pomáhej mi Bůh." Kdyby vše postupovalo na onu dobu standardně, byl by Luther nejspíš upálen, Pán Bůh si ho však zachoval skrze Fridricha III. Moudrého, který jej pro jeho bezpečí zavřel na hrad Wartburg, kde Luther v následujících letech přeložil Bibli do němčiny z původních jazyků. Jeho významným spolupracovníkem byl Filip Melanchton, který sepsal Augsburské vyznání víry.
Více méně zároveň s německou reformací probíhala reformace švýcarská, jejímž prvním představitelem byl Ulrich Zwingli, který zavedl v Curychu mnoho náboženských reforem, například odstranil z kostelů všechny modlářské předměty. Zwingli zastával biblické učení o nepodmíněném vyvolení a předurčení (římskokatolickou semi-pelagiánskou nauku, že člověk se může k Pánu Bohu obrátit sám ze sebe a svobodně se rozhodnout pro Pána Ježíše Krista, ostatně odmítal i Luther). Na něj navázal Heinrich Bullinger, který ovlivnil i známého Jana Kalvína, jenž se obrátil roku 1535, tedy asi 4 roky po Zwingliho smrti. Kalvín na pozvání městské rady provedl reformu v Ženevě; i když byl na určitou dobu vykázán a odešel do Štrasburgu, v roce 1541 se vrátil a v Ženevě nadále pravidelně a systematicky kázal, psal výklady Písma a dokončoval své vrcholné dílo, čtyřsvazkové Instituce křesťanského náboženství. Spolu s Lutherem byl Kalvín nejznámější a nejvýznamnější postavou reformace.
Další výspou protestantismu byla Anglie. Anglikánská církev se od Říma oddělila za vlády Jindřicha VIII. Motivy tohoto krále byly všechno, jen ne zbožné - papež mu nedovolil anulovat manželství s Kateřinou Aragonskou, tak se roku 1533 odtrhl a prohlásil hlavou anglické církve, aby se mohl rozvést a znovu oženit. Zpočátku se také anglikánská církev v praxi od té římskokatolické příliš nelišila. Za Jindřichovy vlády byl pronásledován a upálen např. William Tyndale, reformátor a předkladatel Bible (odhaduje se, že nejznámější anglický překlad Bible krále Jakuba [King James Version] převzala z Tyndalova překladu u Starého zákona 3/4 a u Nového 4/5).
Za vlády Edvarda VI. dochází k posunutí církve k reformačním principům. Král však zemřel velmi brzy. Dědičkou trůnu ustanovil svou zbožnou sestřenici Jane Greyovou, ovšem tu prakticky ihned svrhla a nechala popravit Marie I., dcera Jindřicha VIII. z prvního manželství. Ta opět navrátila Anglii papežovi a rozpoutala velké pronásledováni (proto se jí také říká Bloody Mary, krvavá Marie). Nezávislost církve na Římu obnovila Alžběta I., za jejíž vlády nastal nebývalý rozkvět jak země, tak náboženství, protože začali v čím dál větší míře působit a psát puritáni, kteří byli elitou reformace jak v teologii, tak ve zbožnosti. Zhruba v tu dobu vykonal mnoho ve Skotsku John Knox, zakladatel skotské presbyterní církve. Puritáni byli také Otcové poutníci, kteří v roce 1620 založili kolonii v Novém světě. Moderní Amerika má tak puritánské kořeny (kupříkladu americký federalismus má kořeny v presbyterním zřízení). Zajímavostí také je, že některé nejznámější americké univerzity - jako např. Harvard - založili právě puritáni.
