Stručná historie pravé církve
Pán Ježíš zaslíbil, že brány pekelné církev nepřemohou (Mt. 16:18). Na počátku požehnal a rozmnožil Církev skrze dílo apoštolů, a v prvních stoletích Pán otevíral oči k zření evangelia zejména skrze svědectví mnoha mučedníků a zachovával tak své stádce a přidával k němu přes všemožná hrozná pronásledování. Ďábel však také nespal a skrze své falešné proroky tajně zaváděl sekty zatracení a tak většinovou církev postupně kazil. Zejména po uznání císařem Konstantinem a začali být křesťané a biskupové mámeni světskou mocí, i když v té době bylo pořád ještě mnoho povšechně dobrých křesťanských učitelů jako Augustýn nebo Jan Zlatoústý (Chrystostom). Zejména římský biskup si začal nárokovat čím dál více moci a autority nad celou církví, až nakonec dosáhli svého a od dob Řehoře I. a jeho nástupce Bonifáce III. se počalo rozvíjet odpadlé papežství se vším všudy, které nakonec dorostlo v onu mocnou organizaci uzurpující světskou moc a vládnoucí nad svědomím milionů, jak známe středověkou římskokatolickou církev.
Vždy zde však byla církev, která stála s Kristem venku za stany oficiální a většinové církve. Jednou z těchto skupin byli Paulikiáni. Jejich původ je trochu zahalen tajemstvím, nicméně se zdá, že byli ostatkem, který se zachránil z apostáze východní církve. Byli tvrdě pronásledováni a označováni za manichejce, což je gnostická sekta, která vychází z učení Maniho, babylonského učitele 3. století. Je však třeba si uvědomit, že podstatnou část informací o nich máme od nejzavilejších odpůrců (jmenovitě mnicha Petruse Siculuse). Římskokatolická církev v té době také skoro všechny podle jejich měřítek heterodoxní skupiny označovala jako manichejce, protože manicheismus byla hereze podle práva trestaná smrtí, což velmi usnadňovalo potírání různých skupin. Paulikiáni, kteří sami sebe ostatně nazývali „svatou, obecnou a apoštolskou církvi“, však už podle jména vycházeli z učení apoštola Pavla o ospravedlnění skrze víru. Také odmítali učení o regeneraci křtem, o eucharistii a oběti skrze mši, vynucený celibát kněží a uctívání Marie, svatých a klanění se obrazům a sochám.
Jeden z jejich významných kazatelů evangelia byl Konstantin ze Samosaty, který byl nakonec ukamenován. Na jeho popravu dohlížel jistý Simeon, kterého mučednictví Konstantina přivedlo k obrácení. Jako apoštol Pavel, který se nejprve díval na kamenování Štěpána, a později se obrátil a hlásal Slovo Boží o Kristu, i Simeon následně procestoval se zvěstí evangelia mnohé krajiny. Dalším významným paulikiánem a velkým misioníářem byl Sergius. Siculus podává skutečně zajímavý příběh toho, jak se stal paulikánem. Jednou se mu měl zjevit ďábel v podobě staré ženy, který ho skrze citace veršů svedl ke čtení Nového zákona, na základě čehož byl tento muž „zkažen a převrácen k herezím“. I když paulikánská teologie nebyla bez chyb, skrze tuto báji o nich Siculus nevědomky vystihl podstatnou skutečnost - byli to bibličtí věřící, kteří se snažili stavět jen na Písmu.
Na západě se pravé evangelium dlouho zachovalo zejména na jihu Francie a severu Itálie, a to skrze skupinu zvanou Vaudois (český ekvivalent asi neexistuje), z nichž ve 12. století vzešli Valdenští, ale nejspíše byli podstatně starší. Římskokatoličtí učenci se Vaudois snažili s Valdenskými spojit přímo, aby mohli tvrdit, že se jedná o novou herezi, nikoliv pokračování pravé církve. Proti takovému spojení vystupoval třeba John Wesley a hájil názor, že Vaudois se objevili na scéně podstatně dříve a představovali linii pravé víry. Skutečnost, že mezi Vaudois byli většinou jen prostí pastýři ovcí, naznačuje, že své biblické postoje a evangelikální víru, která stála v opozici vůči doktrínám Říma, spíše převzali po předcích. Je méně pravděpodobné, že by tato dosti izolovaná a velmi prostá skupina sama od sebe poznala pravdy Písma, které unikaly největším učencům té doby. Ne, že by to bylo nemožné – Duch svatý může osvítit i toho nejprostšího - ale byl by to mnohem větší zázrak než to, že si Vaudois uchovali apoštolskou víru po předcích, jejichž historie sahala do dřívějších století.
Na Vaudois navázali právě Valdenští. Petr Valdes, od nějž se jejich jméno odvozuje, byl kupec, který se však obrátil, opustil světský způsob života spojený s hromaděním majetku a začal kázat evangelium. Evangelizační snaha byla pro Valdenské ostatně typická – ti, kdo měli být vysvěceni na kněze, se předtím často vydávali na tříletou misijní cestu. Někteří pronikli i do českých zemí. Valdenští tak byli skupinou evangelizační a do jisté míry i evangelikální, nakolik se to dá říci o středověkém uskupení. Z básně Nobla Leycon (Vznešená lekce), která byla jejich jakýmsi vyznáním víry (a které nejspíše převzali od Vaudois), můžeme číst o stručné biblické historii od stvoření přes pád až k Pánu Ježíši, vzkříšení a službu apoštolů. Dále se z ní dozvídáme, že Valdenští (nebo Vaudois) věřili v Trojici, Božství a vtělení Pána Ježíše, autoritu Písem, nutnost pokání z mrtvých skutků a důležitost posvěcení a následování Krista. Nevěřili v očistec ani v papežskou autoritu a stavěli se proti všelijaké praxi tehdejších kněží. I když jistě jejich učení nebylo bez chyb, stálo v opozici vůči temnotě své doby a na rozdíl od tehdejší většinové církve měli evangelium.
V podobné oblasti – tzn. jih Francie – rozkvetlo další hnutí, které můžeme zařadit do linie pravé církve, a to albigenští neboli kataři (slovo původně znamená „čistý“, ale přes němčinu se do českého jazyka promítlo ve výrazu kacíř). Byla to oblast, do které zasadili zrnka evangelia Boží mužové jako Ireneus, a stále tam rostla. Kataři označovali římskokatolickou církev jako „peleš lotrovskou“, odmítali transsubstanciaci a ošklivili si mši i krucifixy jako výraz ohavné pověrčivosti. Švýcarský historik Sidmondi napsal, že v pojednání jednoho tehdejšího biskupa o „katatrských bludech“ u Albigenských nacházíme takřka všechny principy, na kterých v 16. století založili Luther a Kalvín reformaci. Není proto divu, že proti nim papeženectví pozdvihlo svůj meč. Hrozné pronásledováni vyvrcholilo křížovou výpravou, kterou na začátku 13. století svolal Inocenc III., a která trvala 20 let, podpořená navíc tehdy nově zřízenou inkvizici, vedenou zejména dominikánskými mnichy. Ohromné množství katarů bylo zabito nebo upáleno, a mnohá města zpustošena. V důsledku toho byli Albigenští skoro vyhubeni, ale světlo evangelia ďábel přesto nemohl uhasit, zářilo ve tmě dál a stále povstávali lidé, kteří jim byli osvětleni a šířili jej dál.
Jistě by se dalo hovořit i dalších skupinách i jednotlivcích, ale poslední, koho si zmíníme, je irská církev, který založil Patrik. Ačkoliv si tohoto muže římskokatolická církev nárokuje jako svého, skutečností je, že církev v Irsku stála od Říma odděleně až do 12. století, kdy si zemi na žádost papeže podmanil anglický král Jindřich II., aby ji uvedl pod jho římského katolicismu. O Patrikově původu a dětství nemáme spolehlivé informace. Když mu bylo 16, byl irskými nájezdníky jat do otroctví, ve kterém pásl ovce. Pod těžkým břemenem volal k Hospodinu a obrátil se. Božím řízením uprchl a navrátil se domů; dostalo se mu však Božího povolání šířit v Irsku evangelium, což celý život věrně činil, čemuž Pán Bůh také mocně požehnal. Patrik založil přes 350 sborů, a tato stará irská církev, i když měla své chyby a doktrinální omyly, podstatně se lišila od většinové římskokatolické církve. Volně se v ní šířilo Písmo a hlásala se milost Boží skrze dostatečnou oběť a orodování Kristovo, bez jakéhokoliv odkazu na mši, transsubstanciaci, očistec, lidské zásluhy, odpustky či modlitby za mrtvé. Na těchto příkladech můžeme vidět, jak podivuhodně si přes všechno odpadnutí Pán Bůh zachovával ostatek svých věrných, a i skrze to se povzbudit, že jakkoliv je doba zlá, On sám bude takové zachovávat nadále.
Vždy zde však byla církev, která stála s Kristem venku za stany oficiální a většinové církve. Jednou z těchto skupin byli Paulikiáni. Jejich původ je trochu zahalen tajemstvím, nicméně se zdá, že byli ostatkem, který se zachránil z apostáze východní církve. Byli tvrdě pronásledováni a označováni za manichejce, což je gnostická sekta, která vychází z učení Maniho, babylonského učitele 3. století. Je však třeba si uvědomit, že podstatnou část informací o nich máme od nejzavilejších odpůrců (jmenovitě mnicha Petruse Siculuse). Římskokatolická církev v té době také skoro všechny podle jejich měřítek heterodoxní skupiny označovala jako manichejce, protože manicheismus byla hereze podle práva trestaná smrtí, což velmi usnadňovalo potírání různých skupin. Paulikiáni, kteří sami sebe ostatně nazývali „svatou, obecnou a apoštolskou církvi“, však už podle jména vycházeli z učení apoštola Pavla o ospravedlnění skrze víru. Také odmítali učení o regeneraci křtem, o eucharistii a oběti skrze mši, vynucený celibát kněží a uctívání Marie, svatých a klanění se obrazům a sochám.
Jeden z jejich významných kazatelů evangelia byl Konstantin ze Samosaty, který byl nakonec ukamenován. Na jeho popravu dohlížel jistý Simeon, kterého mučednictví Konstantina přivedlo k obrácení. Jako apoštol Pavel, který se nejprve díval na kamenování Štěpána, a později se obrátil a hlásal Slovo Boží o Kristu, i Simeon následně procestoval se zvěstí evangelia mnohé krajiny. Dalším významným paulikiánem a velkým misioníářem byl Sergius. Siculus podává skutečně zajímavý příběh toho, jak se stal paulikánem. Jednou se mu měl zjevit ďábel v podobě staré ženy, který ho skrze citace veršů svedl ke čtení Nového zákona, na základě čehož byl tento muž „zkažen a převrácen k herezím“. I když paulikánská teologie nebyla bez chyb, skrze tuto báji o nich Siculus nevědomky vystihl podstatnou skutečnost - byli to bibličtí věřící, kteří se snažili stavět jen na Písmu.
Na západě se pravé evangelium dlouho zachovalo zejména na jihu Francie a severu Itálie, a to skrze skupinu zvanou Vaudois (český ekvivalent asi neexistuje), z nichž ve 12. století vzešli Valdenští, ale nejspíše byli podstatně starší. Římskokatoličtí učenci se Vaudois snažili s Valdenskými spojit přímo, aby mohli tvrdit, že se jedná o novou herezi, nikoliv pokračování pravé církve. Proti takovému spojení vystupoval třeba John Wesley a hájil názor, že Vaudois se objevili na scéně podstatně dříve a představovali linii pravé víry. Skutečnost, že mezi Vaudois byli většinou jen prostí pastýři ovcí, naznačuje, že své biblické postoje a evangelikální víru, která stála v opozici vůči doktrínám Říma, spíše převzali po předcích. Je méně pravděpodobné, že by tato dosti izolovaná a velmi prostá skupina sama od sebe poznala pravdy Písma, které unikaly největším učencům té doby. Ne, že by to bylo nemožné – Duch svatý může osvítit i toho nejprostšího - ale byl by to mnohem větší zázrak než to, že si Vaudois uchovali apoštolskou víru po předcích, jejichž historie sahala do dřívějších století.
Na Vaudois navázali právě Valdenští. Petr Valdes, od nějž se jejich jméno odvozuje, byl kupec, který se však obrátil, opustil světský způsob života spojený s hromaděním majetku a začal kázat evangelium. Evangelizační snaha byla pro Valdenské ostatně typická – ti, kdo měli být vysvěceni na kněze, se předtím často vydávali na tříletou misijní cestu. Někteří pronikli i do českých zemí. Valdenští tak byli skupinou evangelizační a do jisté míry i evangelikální, nakolik se to dá říci o středověkém uskupení. Z básně Nobla Leycon (Vznešená lekce), která byla jejich jakýmsi vyznáním víry (a které nejspíše převzali od Vaudois), můžeme číst o stručné biblické historii od stvoření přes pád až k Pánu Ježíši, vzkříšení a službu apoštolů. Dále se z ní dozvídáme, že Valdenští (nebo Vaudois) věřili v Trojici, Božství a vtělení Pána Ježíše, autoritu Písem, nutnost pokání z mrtvých skutků a důležitost posvěcení a následování Krista. Nevěřili v očistec ani v papežskou autoritu a stavěli se proti všelijaké praxi tehdejších kněží. I když jistě jejich učení nebylo bez chyb, stálo v opozici vůči temnotě své doby a na rozdíl od tehdejší většinové církve měli evangelium.
V podobné oblasti – tzn. jih Francie – rozkvetlo další hnutí, které můžeme zařadit do linie pravé církve, a to albigenští neboli kataři (slovo původně znamená „čistý“, ale přes němčinu se do českého jazyka promítlo ve výrazu kacíř). Byla to oblast, do které zasadili zrnka evangelia Boží mužové jako Ireneus, a stále tam rostla. Kataři označovali římskokatolickou církev jako „peleš lotrovskou“, odmítali transsubstanciaci a ošklivili si mši i krucifixy jako výraz ohavné pověrčivosti. Švýcarský historik Sidmondi napsal, že v pojednání jednoho tehdejšího biskupa o „katatrských bludech“ u Albigenských nacházíme takřka všechny principy, na kterých v 16. století založili Luther a Kalvín reformaci. Není proto divu, že proti nim papeženectví pozdvihlo svůj meč. Hrozné pronásledováni vyvrcholilo křížovou výpravou, kterou na začátku 13. století svolal Inocenc III., a která trvala 20 let, podpořená navíc tehdy nově zřízenou inkvizici, vedenou zejména dominikánskými mnichy. Ohromné množství katarů bylo zabito nebo upáleno, a mnohá města zpustošena. V důsledku toho byli Albigenští skoro vyhubeni, ale světlo evangelia ďábel přesto nemohl uhasit, zářilo ve tmě dál a stále povstávali lidé, kteří jim byli osvětleni a šířili jej dál.
Jistě by se dalo hovořit i dalších skupinách i jednotlivcích, ale poslední, koho si zmíníme, je irská církev, který založil Patrik. Ačkoliv si tohoto muže římskokatolická církev nárokuje jako svého, skutečností je, že církev v Irsku stála od Říma odděleně až do 12. století, kdy si zemi na žádost papeže podmanil anglický král Jindřich II., aby ji uvedl pod jho římského katolicismu. O Patrikově původu a dětství nemáme spolehlivé informace. Když mu bylo 16, byl irskými nájezdníky jat do otroctví, ve kterém pásl ovce. Pod těžkým břemenem volal k Hospodinu a obrátil se. Božím řízením uprchl a navrátil se domů; dostalo se mu však Božího povolání šířit v Irsku evangelium, což celý život věrně činil, čemuž Pán Bůh také mocně požehnal. Patrik založil přes 350 sborů, a tato stará irská církev, i když měla své chyby a doktrinální omyly, podstatně se lišila od většinové římskokatolické církve. Volně se v ní šířilo Písmo a hlásala se milost Boží skrze dostatečnou oběť a orodování Kristovo, bez jakéhokoliv odkazu na mši, transsubstanciaci, očistec, lidské zásluhy, odpustky či modlitby za mrtvé. Na těchto příkladech můžeme vidět, jak podivuhodně si přes všechno odpadnutí Pán Bůh zachovával ostatek svých věrných, a i skrze to se povzbudit, že jakkoliv je doba zlá, On sám bude takové zachovávat nadále.