Historie presbyterianismu
Jak věříme, historie presbyterianismu sahá už 2000 let zpět k apoštolské církvi. Téměř od počátku zde fungovalo vedení církve sborem starších (nejdříve samotných apoštolů, později jiných povolaných bratří) a již od 6. kapitoly byli pro spravování praktických záležitostí vyčleněni diakoni (jáhnové), mezi nimi i první mučedník Štěpán. Podobnou strukturu zaváděl ve sborech na svých cestách i apoštol Pavel a vedl k tomu i svého syna u víře Timotea. Zásadní otázky života a praxe celé církve - např. otázku křesťanů z pohanů, Sk. 15 - potom řešil sněm všech apoštolů a starších.
Postupem času byla tato biblická praxe téměř pozapomenuta, zejména po tom, co většinu církve pohltil Řím a papež. Zásadní obnova přišla až s reformací a zejména působením Jana Kalvína, jehož církev v Ženevě byla na základě jeho vlivu a důkladných výkladů Písma spravována podle biblických presbyterních principů.
Zvláštním řízením Boží Prozřetelnosti byl nějakou dobu pod Kalvínovou kazatelnou vyučován reformátor a Boží muž John Knox (c. 1514 - 1572, vpravo na obrázku). John Knox byl původně římskokatolický kněz, který však na základě četby Písma a spisů Augustýna poznal zkaženost a bludy římskokatolické církve, obrátil se, oddělil se od ní a začal proti Římu neohroženě kázat. Jeho život byl plný dramatických zvratů - asi 2 roky například strávil jako veslař na galejnické lodi. Několikrát musel rodné Skotsko také opustit; druhou polovinu 50. let 16. století strávil právě s Kalvínem, který byl jeho učitelem a přítelem. V roce 1560 se do vlasti vrátil a pomohl formálně založit skotskou presbyterní církev. Dále neohroženě kázal v Edinburghu i proti bezbožné skotské královně Marii Stuartovně, se kterou mnohokrát mluvil, ale ona zůstávala vůči evangeliu a pravdě neoblomná. Přesto se však Knoxových modliteb podle svých slov bála více než jakéhokoliv vojska. Hospodin skrze Johna Knoxe zanechal ve Skotsku takový vliv, že i přesvědčený baptista Charles Spurgeon se modlil, aby Pán Bůh dal Británii opět takového muže jako byl Knox.
Mezi presbyteriány byli někteří nejznámější kazatelé a teologové. Asi nejznámější anglicky mluvící komentátor Písma (a možná i vůbec), Matthew Henry, byl presbyterián; jeho šestisvazkové prakticky zaměřené výklady jsou dodnes velkou pomocí a povzbuzením nejen pro kazatele. Podobně známí komentátoři 17. století byli i Matthew Poole, který komentoval spíše verš po verši, a John Lightfoot, odborník na hebrejštinu a rabínské spisy. Mezi puritánskými autory vynikal také John Flavel, Richard Baxter, jehož kniha The Reformed Pastor (Reformovaný kazatel) je jednou z neujznávanějších klasik celé puritánské éry, Stepehen Charnock, autor známého díla Attributes of God (Vlastnosti Boží) nebo Thomas Watson, autor známého výkladu Desatera.
Ani později, po skončení éry puritánů, nepřestal Pán Bůh dávat do presbyterních církví zbožné muže, kteří by vedli ostatní ku pokání a k hlubšímu poznání Hospodina a Božích pravd. Jedním z nejznámějších a nejuznávanějších kazatelů byl Robert Murray McCheyne (1813-1843), který se modlil: "Bože, učiň mě tak svatým, nakolik to je jen pro ospravedlněného hříšníka možné". Modlitba byla vyslyšena: jeho hluboká zbožnost a posvěcenost je dodnes příkladem pro všechny křesťany. McCheyne zemřel v 29 letech. Jeho blízkým přítelem byl Andrew Bonar, autor asi nejlepšího komentáře ke knize Leviticus. Velkým Božím mužem byl i jeho bratr Horatio (Bonarovi byli v té době ostatně rodinou, která skotskou církev zásobovala zbožnými kazateli již po několik generací).
Mezi presbyteriány byli i velmi významní teologové a učenci Písma, kteří stáli za jeho pravdou a bránili ji proti liberálním bezbožníkům. Na teologické fakultě Princetonské univerzity (předtím, než ji ve 20. letech 20. století ovládli právě liberálové) učil např. Charles Hodge, autor třísvazkové systematické teologie a důkladných komentářů k některým novozákonním knihám, nebo B. B. Warfield, autor možná nejlepší obhajoby a studie ortodoxní doktríny inspirace Písma a proponent cesacionismu (učení o pominutí darů Ducha svatého s odchodem apoštolů). Princetonský konflikt s liberály a modernisty vyvrcholil na konci 20. let 20. století, kdy J. Gresham Machen z Princetonu odešel a založil Westminster Theological Seminary. V době, kdy působili tito učenci Písma, kázal také známý evangelista Billy Sunday, bývaly basebalový profesionální hráč.
Stejně jako tomu bylo v jiných denominacích, i presbyterní denominace původně začínaly velmi dobře, stály na Písmu a hlásaly čisté evangelium o smírčí krvavé oběti Pána Ježíše Krista jako jediného prostředku spásy. V průběhu času - a zejména v 19. století s nástupem liberalismu a modernismu - však postupně nasákly těmito nekřesťanskými filosofiemi a hniloba většinou brzy dosáhla takové míry, že již nebylo možné denominaci jako takovou zachránit a Písmu věrní křesťané se museli oddělit (nebyla to záležitost jen presbyteriánů; podobně se na konci 19. století oddělil např. Charles Spurgeon od anglických baptistů). V historii bylo takových velkých dělení několik. Výsledkem je, že velké tradiční presbyterní denominace jsou již zcela od víry odpadlé a žádný biblický křesťan by s nimi neměl mít nic společného. Mnohé presbyterní denominace jsou novoevangelikální a jen některé zůstaly věrné. Pán však zde na zemi bude mít vždy svou církev. Kéž by se Hospodin smiloval a aspoň některé denominace z tohoto bohatého pozadí a slavné historie mezi nimi vytrvaly.
Postupem času byla tato biblická praxe téměř pozapomenuta, zejména po tom, co většinu církve pohltil Řím a papež. Zásadní obnova přišla až s reformací a zejména působením Jana Kalvína, jehož církev v Ženevě byla na základě jeho vlivu a důkladných výkladů Písma spravována podle biblických presbyterních principů.
Zvláštním řízením Boží Prozřetelnosti byl nějakou dobu pod Kalvínovou kazatelnou vyučován reformátor a Boží muž John Knox (c. 1514 - 1572, vpravo na obrázku). John Knox byl původně římskokatolický kněz, který však na základě četby Písma a spisů Augustýna poznal zkaženost a bludy římskokatolické církve, obrátil se, oddělil se od ní a začal proti Římu neohroženě kázat. Jeho život byl plný dramatických zvratů - asi 2 roky například strávil jako veslař na galejnické lodi. Několikrát musel rodné Skotsko také opustit; druhou polovinu 50. let 16. století strávil právě s Kalvínem, který byl jeho učitelem a přítelem. V roce 1560 se do vlasti vrátil a pomohl formálně založit skotskou presbyterní církev. Dále neohroženě kázal v Edinburghu i proti bezbožné skotské královně Marii Stuartovně, se kterou mnohokrát mluvil, ale ona zůstávala vůči evangeliu a pravdě neoblomná. Přesto se však Knoxových modliteb podle svých slov bála více než jakéhokoliv vojska. Hospodin skrze Johna Knoxe zanechal ve Skotsku takový vliv, že i přesvědčený baptista Charles Spurgeon se modlil, aby Pán Bůh dal Británii opět takového muže jako byl Knox.
Mezi presbyteriány byli někteří nejznámější kazatelé a teologové. Asi nejznámější anglicky mluvící komentátor Písma (a možná i vůbec), Matthew Henry, byl presbyterián; jeho šestisvazkové prakticky zaměřené výklady jsou dodnes velkou pomocí a povzbuzením nejen pro kazatele. Podobně známí komentátoři 17. století byli i Matthew Poole, který komentoval spíše verš po verši, a John Lightfoot, odborník na hebrejštinu a rabínské spisy. Mezi puritánskými autory vynikal také John Flavel, Richard Baxter, jehož kniha The Reformed Pastor (Reformovaný kazatel) je jednou z neujznávanějších klasik celé puritánské éry, Stepehen Charnock, autor známého díla Attributes of God (Vlastnosti Boží) nebo Thomas Watson, autor známého výkladu Desatera.
Ani později, po skončení éry puritánů, nepřestal Pán Bůh dávat do presbyterních církví zbožné muže, kteří by vedli ostatní ku pokání a k hlubšímu poznání Hospodina a Božích pravd. Jedním z nejznámějších a nejuznávanějších kazatelů byl Robert Murray McCheyne (1813-1843), který se modlil: "Bože, učiň mě tak svatým, nakolik to je jen pro ospravedlněného hříšníka možné". Modlitba byla vyslyšena: jeho hluboká zbožnost a posvěcenost je dodnes příkladem pro všechny křesťany. McCheyne zemřel v 29 letech. Jeho blízkým přítelem byl Andrew Bonar, autor asi nejlepšího komentáře ke knize Leviticus. Velkým Božím mužem byl i jeho bratr Horatio (Bonarovi byli v té době ostatně rodinou, která skotskou církev zásobovala zbožnými kazateli již po několik generací).
Mezi presbyteriány byli i velmi významní teologové a učenci Písma, kteří stáli za jeho pravdou a bránili ji proti liberálním bezbožníkům. Na teologické fakultě Princetonské univerzity (předtím, než ji ve 20. letech 20. století ovládli právě liberálové) učil např. Charles Hodge, autor třísvazkové systematické teologie a důkladných komentářů k některým novozákonním knihám, nebo B. B. Warfield, autor možná nejlepší obhajoby a studie ortodoxní doktríny inspirace Písma a proponent cesacionismu (učení o pominutí darů Ducha svatého s odchodem apoštolů). Princetonský konflikt s liberály a modernisty vyvrcholil na konci 20. let 20. století, kdy J. Gresham Machen z Princetonu odešel a založil Westminster Theological Seminary. V době, kdy působili tito učenci Písma, kázal také známý evangelista Billy Sunday, bývaly basebalový profesionální hráč.
Stejně jako tomu bylo v jiných denominacích, i presbyterní denominace původně začínaly velmi dobře, stály na Písmu a hlásaly čisté evangelium o smírčí krvavé oběti Pána Ježíše Krista jako jediného prostředku spásy. V průběhu času - a zejména v 19. století s nástupem liberalismu a modernismu - však postupně nasákly těmito nekřesťanskými filosofiemi a hniloba většinou brzy dosáhla takové míry, že již nebylo možné denominaci jako takovou zachránit a Písmu věrní křesťané se museli oddělit (nebyla to záležitost jen presbyteriánů; podobně se na konci 19. století oddělil např. Charles Spurgeon od anglických baptistů). V historii bylo takových velkých dělení několik. Výsledkem je, že velké tradiční presbyterní denominace jsou již zcela od víry odpadlé a žádný biblický křesťan by s nimi neměl mít nic společného. Mnohé presbyterní denominace jsou novoevangelikální a jen některé zůstaly věrné. Pán však zde na zemi bude mít vždy svou církev. Kéž by se Hospodin smiloval a aspoň některé denominace z tohoto bohatého pozadí a slavné historie mezi nimi vytrvaly.
