Presbyterní církev

Kalvinismus
Vzhledem ke své historii, ale zejména vzhledem ke svému pochopení učení Písma svatého se presbyterní církve v historii vždy držely doktrín milosti, které se někdy nazývají kalvinismem, i když nepříliš vhodně, protože tzv. kalvinismus není nic jiného, než co učili v Písmu apoštolové. Kalvín nebyl zdaleka první, kdo učil, že spása člověka záleží jen a jen na Božím jednání (před ním to hlásal kupříkladu i Luther), a toto učení bylo po něm nazváno až po jeho smrti. Jak totiž řekl baptistický kazatel Charles H. Spurgeon, kalvinismus je prostě a jednoduše evangelium.
Když se řekne kalvinismus, mnoho lidí si pravděpodobně vybaví známých 5 bodů. Ty však nejsou jeho shrnutím, je to odpověď reformovaných teologů na 5 konkrétních sporných bodů tzv. Remonstrance, se kterými v roce 1610 přišli následovníci Jakuba Arminia. Doktríny milosti by se daly jednoduše shrnout takto - spása člověka je od A až po Z dílem svrchovaného Boha, a člověk na tom nemá žádný podíl. Bůh Otec před založením světa svrchovaně, milostivě a nepodmíněně vyvolil některé ke spáse, Bůh Syn přišel na svět, aby je Svou obětí na kříži vykoupil z hříchu a Bůh Duch svatý je Svou mocí přivádí ku obrácení, pokání a následnému posvěcení. Jelikož je spása čistě dílem Božím, člověk ji nemůže ztratit.
Doktríny milosti neučí, že člověk nemá zodpovědnost před Hospodinem, že nemusí činit pokání, že mu není třeba kázat evangelium a že obrácený člověk si může libovolně hřešit, právě naopak. Také neučí, že nabídka spásy není otevřená pro všechny. Doktríny milosti v tomto ohledu shrnují slova Pána Ježíše: "Všecko, což mi dává Otec, ke mně přijde, a toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven (...) Tatoť jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den. (...) Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej; a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější." (Jan 6:37.39.44) Ano, spása je jen z Pána Boha, ale každý, kdo je usvědčen Duchem svatým a touží složit své hříchy a život pod křížem, si může být jist, že tak může vždy učinit a nemá váhat - je zde zaslíbení, že nebude vyvržen ven.
Lidé jsou však v důsledku pádu mrtví v hříchu a tedy neschopní sami nic učinit; potřebují absolutní Boží smilování ve všech směrech. Duchem svatým obrácený člověk pak touží činit Boží vůli a v Kristu je toho z moci Božího Ducha již schopen, byť ne dokonale. Doktríny milosti tedy představují vyvážený systém (a jinak tomu u biblického učení ani být nemůže), který zahrnuje lidské povinnosti vůči Hospodinu a zároveň veškerou chválu a slávu přičítá Pánu Bohu, zcela podle reformační zásady soli Deo gloria. "Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), ne z skutků, aby se někdo nechlubil." (Ef 2:8-9)
Smluvní teologie
Pro presbyteriány je typické reformační schéma výkladu Písma zvané smluvní teologie (Covenant theology), které dává důraz na podstatnou jednotu Starého a Nového zákona a na jednotu lidu Božího v celé historii lidstva. Dějiny spásy vidí optikou dvou smluv: Smlouvy skutků a smlouvy milosti. Smlouva skutků byla uzavřena s Adamem v ráji a byla podmíněna poslušností člověka. Pádem však byla tato smlouva nevratně porušena a podle jejich podmínek již žádný člověk nemůže být spasen. Bůh Otec ve své vševědoucnosti proto uzavřel již před založením světa jinou smlouvu, Smlouvu milosti, tentokráte se Synem, Pánem Ježíšem Kristem, že lidstvo vykoupí z hříchu, a tato smlouva je tedy nezrušitelná, protože nezávisí na tom, co učiní člověk.
Různé smlouvy, o kterých čteme v Písmu - Noeho, Abrahamova, Mojžíšova, Davidova a Jeremiášova Nová smlouva - jsou potvrzením nebo přenesením důsledků Smlouvy milosti člověku. Z toho vyplývá, že v celé historii lidstva byli všichni lidé spaseni stejným způsobem a jsou součástí jednoho těla, Církve Kristovy, ať Židé či pohané (Ef 2:11-14). Starozákonní svatí vzhlíželi ke kříži do budoucna, a to na základě slibu učiněného hned po pádu o tom, že přijde símě ženy, které potře Satana (Gn 3:15), který byl postupně upřesňován skrze další smlouvy a skrze proroky. Byli spaseni na základě víry v přicházejícího Mesiáše, který má vysvobodit Svůj lid z hříchu. My, křesťané, jsme spaseni na základě víry v přišlého Mesiáše, který již svůj lid vysvobodil a dílo dokonal.
Samozřejmě, že mezi Starým a Novým zákonem jsou rozdíly, ale ty se netýkají podstaty, ale pouze vysluhování (administrace) Smlouvy milosti. Starozákonní oběti zvířat neobmývaly hříchy samy o sobě, ale byly obrazem Kristovy oběti na kříži, skrze který svatí pohlíželi ve víře ku Golgatě. Než vzešlo plné světlo evangelia, Hospodinu se zalíbilo vyučovat lidi tímto způsobem. Nový zákon nás učí, že po plném zjevení pravdy již netřeba provádět oběti, které byly jen stínem skutečnosti. Abychom to celé shrnuli: Nejvýstižnějším shrnutím smluvní teologie je, že se jedná o schéma, které v celém Písmu jednotně a harmonicky vidí a dává do středu Pána Ježíše Krista a Jeho přeslavné spásné dílo Golgoty.
Presbyterní zřízení
Presbyterní forma vedení církve a sborů vyjadřuje, že vedení církve, duchovní dohled nad řádem a nad zdravým učením jsou podle Písma svěřeny Pánem Bohem povolaným starším, neboli presbyterům (slovo pohází z řečtiny a je ekvivalentem slova starší). Věříme, že v Novém zákoně apoštolové svěřili realizaci církevních ustanovení a vedení církevních záležitostí pověřeným osobám a ne administrativní hierarchii (což by bylo episkopální zřízení) nebo celému shromáždění jako takovému (což by bylo kongregační zřízení). Jak je tomu i v Písmu (1. Tim. 5:17), někteří starší mají na starosti správu církve a někteří hlásání Slova Božího a vyučování. Jinými slovy, pastor nebo kazatel patří mezi muže jmenované a pověřené tvořit duchovní dohled nad místním sborem (Titus 1:5). Tyto a všechny další služebníky volí hlasováním členové církve (Sk 1 a 6).
Správa celé církve pak podle apoštolského vzoru náleží presbyterii, tedy jakémusi sněmu všech starších jednotlivých místních sborů, kteří jsou si všichni rovni, jak vidíme i na příkladu Jeruzalémského koncilu (Sk. 15). V první církvi konečná (lidská) autorita nespočívala na místních sborech ani na jednotlivých biskupech, ale na sboru všech starších. Podle tohoto vzoru i u presbyteriánů zodpovědnost a autorita ve důležitých věcech, které se týkají celé církve, spočívá na presbyterii. Církev není tedy podle nás neformálním svazkem vzájemně nezávislých sborů, ale jedním tělem, jak duchovně, tak v praxi. Jsme přesvědčeni, že tato forma církevního zřízení nejvíce odpovídá Písmu svatému, nicméně respektujeme zbožné a Písmu věrné křesťany, kteří tento pohled nesdílí, a tato otázka pro nás není důvodem se od takových oddělit.
Hořící keř
Tradičním znakem presbyteriánů je hořící keř (vpravo nahoře; konkrétní verze se mohou lišit). Nápis Ardens sed virens latinsky znamená Hořící, leč vzkvétající. Skotská presbyterní církev měla heslo Nec tamen consumebatur, tedy A však neshořel. To vše je odkazem na biblickou událost z 3. kapitoly Exodu, kde Mojžíš viděl keř, který hořel, ale neshořel, protože v něm byl Pán Bůh sám. Motto a symbol vyjadřují několik věcí. Presbyteriáni byli jednak často krutě pronásledování; hořící keř jim připomínal, že i když hoří výhní zkoušek, z Boží milosti nejsou pohlceni a zničeni, ale je jim dáno vzkvétat. Bůh je také oheň spalující (Žd 12:29), takže tímto symbolem vyjadřovali presbyteriáni víru, že je Hospodin sám podle zaslíbení v jejich středu a dává jim duchovně prospívat. Naposledy se tím burcovali, aby měli pro Pána Ježíše Krista a evangelium vždy horoucí srdce a vydávali svá těla v oběť živou, svatou a Bohu libou.
Vzhledem ke své historii, ale zejména vzhledem ke svému pochopení učení Písma svatého se presbyterní církve v historii vždy držely doktrín milosti, které se někdy nazývají kalvinismem, i když nepříliš vhodně, protože tzv. kalvinismus není nic jiného, než co učili v Písmu apoštolové. Kalvín nebyl zdaleka první, kdo učil, že spása člověka záleží jen a jen na Božím jednání (před ním to hlásal kupříkladu i Luther), a toto učení bylo po něm nazváno až po jeho smrti. Jak totiž řekl baptistický kazatel Charles H. Spurgeon, kalvinismus je prostě a jednoduše evangelium.
Když se řekne kalvinismus, mnoho lidí si pravděpodobně vybaví známých 5 bodů. Ty však nejsou jeho shrnutím, je to odpověď reformovaných teologů na 5 konkrétních sporných bodů tzv. Remonstrance, se kterými v roce 1610 přišli následovníci Jakuba Arminia. Doktríny milosti by se daly jednoduše shrnout takto - spása člověka je od A až po Z dílem svrchovaného Boha, a člověk na tom nemá žádný podíl. Bůh Otec před založením světa svrchovaně, milostivě a nepodmíněně vyvolil některé ke spáse, Bůh Syn přišel na svět, aby je Svou obětí na kříži vykoupil z hříchu a Bůh Duch svatý je Svou mocí přivádí ku obrácení, pokání a následnému posvěcení. Jelikož je spása čistě dílem Božím, člověk ji nemůže ztratit.
Doktríny milosti neučí, že člověk nemá zodpovědnost před Hospodinem, že nemusí činit pokání, že mu není třeba kázat evangelium a že obrácený člověk si může libovolně hřešit, právě naopak. Také neučí, že nabídka spásy není otevřená pro všechny. Doktríny milosti v tomto ohledu shrnují slova Pána Ježíše: "Všecko, což mi dává Otec, ke mně přijde, a toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven (...) Tatoť jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den. (...) Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej; a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější." (Jan 6:37.39.44) Ano, spása je jen z Pána Boha, ale každý, kdo je usvědčen Duchem svatým a touží složit své hříchy a život pod křížem, si může být jist, že tak může vždy učinit a nemá váhat - je zde zaslíbení, že nebude vyvržen ven.
Lidé jsou však v důsledku pádu mrtví v hříchu a tedy neschopní sami nic učinit; potřebují absolutní Boží smilování ve všech směrech. Duchem svatým obrácený člověk pak touží činit Boží vůli a v Kristu je toho z moci Božího Ducha již schopen, byť ne dokonale. Doktríny milosti tedy představují vyvážený systém (a jinak tomu u biblického učení ani být nemůže), který zahrnuje lidské povinnosti vůči Hospodinu a zároveň veškerou chválu a slávu přičítá Pánu Bohu, zcela podle reformační zásady soli Deo gloria. "Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), ne z skutků, aby se někdo nechlubil." (Ef 2:8-9)
Smluvní teologie
Pro presbyteriány je typické reformační schéma výkladu Písma zvané smluvní teologie (Covenant theology), které dává důraz na podstatnou jednotu Starého a Nového zákona a na jednotu lidu Božího v celé historii lidstva. Dějiny spásy vidí optikou dvou smluv: Smlouvy skutků a smlouvy milosti. Smlouva skutků byla uzavřena s Adamem v ráji a byla podmíněna poslušností člověka. Pádem však byla tato smlouva nevratně porušena a podle jejich podmínek již žádný člověk nemůže být spasen. Bůh Otec ve své vševědoucnosti proto uzavřel již před založením světa jinou smlouvu, Smlouvu milosti, tentokráte se Synem, Pánem Ježíšem Kristem, že lidstvo vykoupí z hříchu, a tato smlouva je tedy nezrušitelná, protože nezávisí na tom, co učiní člověk.
Různé smlouvy, o kterých čteme v Písmu - Noeho, Abrahamova, Mojžíšova, Davidova a Jeremiášova Nová smlouva - jsou potvrzením nebo přenesením důsledků Smlouvy milosti člověku. Z toho vyplývá, že v celé historii lidstva byli všichni lidé spaseni stejným způsobem a jsou součástí jednoho těla, Církve Kristovy, ať Židé či pohané (Ef 2:11-14). Starozákonní svatí vzhlíželi ke kříži do budoucna, a to na základě slibu učiněného hned po pádu o tom, že přijde símě ženy, které potře Satana (Gn 3:15), který byl postupně upřesňován skrze další smlouvy a skrze proroky. Byli spaseni na základě víry v přicházejícího Mesiáše, který má vysvobodit Svůj lid z hříchu. My, křesťané, jsme spaseni na základě víry v přišlého Mesiáše, který již svůj lid vysvobodil a dílo dokonal.
Samozřejmě, že mezi Starým a Novým zákonem jsou rozdíly, ale ty se netýkají podstaty, ale pouze vysluhování (administrace) Smlouvy milosti. Starozákonní oběti zvířat neobmývaly hříchy samy o sobě, ale byly obrazem Kristovy oběti na kříži, skrze který svatí pohlíželi ve víře ku Golgatě. Než vzešlo plné světlo evangelia, Hospodinu se zalíbilo vyučovat lidi tímto způsobem. Nový zákon nás učí, že po plném zjevení pravdy již netřeba provádět oběti, které byly jen stínem skutečnosti. Abychom to celé shrnuli: Nejvýstižnějším shrnutím smluvní teologie je, že se jedná o schéma, které v celém Písmu jednotně a harmonicky vidí a dává do středu Pána Ježíše Krista a Jeho přeslavné spásné dílo Golgoty.
Presbyterní zřízení
Presbyterní forma vedení církve a sborů vyjadřuje, že vedení církve, duchovní dohled nad řádem a nad zdravým učením jsou podle Písma svěřeny Pánem Bohem povolaným starším, neboli presbyterům (slovo pohází z řečtiny a je ekvivalentem slova starší). Věříme, že v Novém zákoně apoštolové svěřili realizaci církevních ustanovení a vedení církevních záležitostí pověřeným osobám a ne administrativní hierarchii (což by bylo episkopální zřízení) nebo celému shromáždění jako takovému (což by bylo kongregační zřízení). Jak je tomu i v Písmu (1. Tim. 5:17), někteří starší mají na starosti správu církve a někteří hlásání Slova Božího a vyučování. Jinými slovy, pastor nebo kazatel patří mezi muže jmenované a pověřené tvořit duchovní dohled nad místním sborem (Titus 1:5). Tyto a všechny další služebníky volí hlasováním členové církve (Sk 1 a 6).
Správa celé církve pak podle apoštolského vzoru náleží presbyterii, tedy jakémusi sněmu všech starších jednotlivých místních sborů, kteří jsou si všichni rovni, jak vidíme i na příkladu Jeruzalémského koncilu (Sk. 15). V první církvi konečná (lidská) autorita nespočívala na místních sborech ani na jednotlivých biskupech, ale na sboru všech starších. Podle tohoto vzoru i u presbyteriánů zodpovědnost a autorita ve důležitých věcech, které se týkají celé církve, spočívá na presbyterii. Církev není tedy podle nás neformálním svazkem vzájemně nezávislých sborů, ale jedním tělem, jak duchovně, tak v praxi. Jsme přesvědčeni, že tato forma církevního zřízení nejvíce odpovídá Písmu svatému, nicméně respektujeme zbožné a Písmu věrné křesťany, kteří tento pohled nesdílí, a tato otázka pro nás není důvodem se od takových oddělit.
Hořící keř
Tradičním znakem presbyteriánů je hořící keř (vpravo nahoře; konkrétní verze se mohou lišit). Nápis Ardens sed virens latinsky znamená Hořící, leč vzkvétající. Skotská presbyterní církev měla heslo Nec tamen consumebatur, tedy A však neshořel. To vše je odkazem na biblickou událost z 3. kapitoly Exodu, kde Mojžíš viděl keř, který hořel, ale neshořel, protože v něm byl Pán Bůh sám. Motto a symbol vyjadřují několik věcí. Presbyteriáni byli jednak často krutě pronásledování; hořící keř jim připomínal, že i když hoří výhní zkoušek, z Boží milosti nejsou pohlceni a zničeni, ale je jim dáno vzkvétat. Bůh je také oheň spalující (Žd 12:29), takže tímto symbolem vyjadřovali presbyteriáni víru, že je Hospodin sám podle zaslíbení v jejich středu a dává jim duchovně prospívat. Naposledy se tím burcovali, aby měli pro Pána Ježíše Krista a evangelium vždy horoucí srdce a vydávali svá těla v oběť živou, svatou a Bohu libou.