Reformace v českých zemích
Na dávnou minulost české církve se můžeme jako protestanté dívat s vděčností a s vědomím, že máme nač navazovat. Církev v českých zemích v mnohých dobách stála z Boží milosti v opozici vůči Římu a jeho bludům, byť byly doby, kdy se pod jeho bludná křídla navracívala. Už počátky křesťanství u nás se nesly v tomto duchu, když velkomoravský kníže Rastislav pozval Konstantina a Metoděje, věrozvěsty ze Soluně, aby nebyl pod vlivem východofranské říše, která spadala pod Řím. Třebas tak učinil z politických důvodů, krok to byl velmi významný, neboť bratři zde začali kázat srozumitelným jazykem (staroslověnsky) a zejména přinesli překlad části Písma svatého. V průběhu let však české země opět upadly pod zhoubný vliv papeženectví. Pán Bůh však dal povstat mužům jako Jan Milíč z Kroměříže, který se vypravil do Říma a napsal na dveře několika kardinálů: "Antikrist již přišel a v církvi sedí," za což byl i nějakou dobu vězněn.
Na něj navazovali třeba Tomáš Štítný ze Štítného nebo Matěj z Janova, a konečně i známý Mistr Jan Hus. Ten se stal knězem původně proto, aby si zajistil lehké živobytí, ale skrze studium Písma se již jako kněz obrátil, poznal bídu a zkaženost tehdejší církve a kázal proti ní. Byl také ovlivněn spisy Jana Viklefa. I když mu nebylo dáno rozpoznat všechny bludy Říma (jako např. transsubstanciace či modlitby ke svatým), miloval Boží pravdu v Písmu zjevenou, nebyl ochoten z ní ustoupit a pro tuto oddanost Pánu Ježíši a Jeho pravdě byl také upálen. Asi rok po něm byl upálen také Jeroným Pražský.
Na Husa navázalo husitské hnutí. Husitskou odvahu stát za poznanou pravdou Pán Bůh žehnal, když sedlákům dal vítězit nad vycvičeným křížáckým vojskem. Proto si na západě protestanté vážili i Jana Žižky z Trocnova, i když jistě ne tolik jako Mistra Jana Husa. V husitském hnutí nicméně převládli bojechtiví lidé, kteří ztratili ze zřetele původní cíl a nakonec bylo skrze kompromis v Kompaktátech poraženo. V oné době představovali čistší formu křesťanství pacifistický myslitel Petr Chelčický či Řehoř Krajčí z Jelení, zakladatel Jednoty bratrské.
Jednota bratrská byla od počátku oddělená od římskokatolické církve. Původně myšlenkově navazovala na Chelčického; zprvu byla tedy proti vzdělání, ale později zejména pod vlivem Jana Blahoslava tento postoj opustila a začala vzdělání pěstovat. Po nějaké době proto mohl Jan Amos Komenský napsat ve svém Kšaftu, že "od rozumnějších říkáno, že češtiny lepší není jako mezi Bratřími a v knihách jejich." Jednota také začala pracovat na svém vrcholném díle, překladu Písma svatého z původních jazyků; Blahoslav přeložil Nový zákon a po jeho smrti skupina učenců přeložila Starý zákon. První vydání z Kralic nad Oslavou v tajné tiskárně v 6 dílech bylo opatřeno mnohými poznámkami, ale nebylo tak praktické, proto další vydání byla již bez nich, vč. posledního z roku 1613. Tento překlad je doposud nepřekonaným pokladem českého národa.
Čistota a rozšířenost této české církve byla papežencům trnem v oku. Čeští protestanté, aby mohli svobodně pěstovat pravé náboženství, odmítli katolického panovníka Ferdinanda, který by církev podle vůle papeže znovu přivedl pod nadvládu Říma. Naděje na samostatnost padla s bitvou na Bílé hoře, po které nastala velká rekatolizace. Hned na počátku bylo popraveno 27 pánů, výkvět zbožnosti českého národa; mezi nimi např. Joachim Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova nebo Kryštof Harant z Polžic a Bezrdužic. Křesťané byli vězněni, zabavovali jim majetek, byli vyháněni nekatoličtí kněží. Pro zachování víry a čistého svědomí opustil zemi i rek víry Jan Amos Komenský, autor známého díla Labyrint světa a ráj srdce, a s ním ostatek dvanácti tisíc. Většina národa se však nedokázala pro víru v Pána Ježíše vzdát své vlasti a vykročit ve víře směrem k existenční nejistotě, proto upadla pod tvrdé Antikristovo jho, z čehož se české země nikdy plně nevzpamatovaly.
Pro podrobnější seznámení se s historií této etapy české církve i protireformace lze doporučit Komenského spis Historie o těžkých protivenstvích církve české.
Na něj navazovali třeba Tomáš Štítný ze Štítného nebo Matěj z Janova, a konečně i známý Mistr Jan Hus. Ten se stal knězem původně proto, aby si zajistil lehké živobytí, ale skrze studium Písma se již jako kněz obrátil, poznal bídu a zkaženost tehdejší církve a kázal proti ní. Byl také ovlivněn spisy Jana Viklefa. I když mu nebylo dáno rozpoznat všechny bludy Říma (jako např. transsubstanciace či modlitby ke svatým), miloval Boží pravdu v Písmu zjevenou, nebyl ochoten z ní ustoupit a pro tuto oddanost Pánu Ježíši a Jeho pravdě byl také upálen. Asi rok po něm byl upálen také Jeroným Pražský.
Na Husa navázalo husitské hnutí. Husitskou odvahu stát za poznanou pravdou Pán Bůh žehnal, když sedlákům dal vítězit nad vycvičeným křížáckým vojskem. Proto si na západě protestanté vážili i Jana Žižky z Trocnova, i když jistě ne tolik jako Mistra Jana Husa. V husitském hnutí nicméně převládli bojechtiví lidé, kteří ztratili ze zřetele původní cíl a nakonec bylo skrze kompromis v Kompaktátech poraženo. V oné době představovali čistší formu křesťanství pacifistický myslitel Petr Chelčický či Řehoř Krajčí z Jelení, zakladatel Jednoty bratrské.
Jednota bratrská byla od počátku oddělená od římskokatolické církve. Původně myšlenkově navazovala na Chelčického; zprvu byla tedy proti vzdělání, ale později zejména pod vlivem Jana Blahoslava tento postoj opustila a začala vzdělání pěstovat. Po nějaké době proto mohl Jan Amos Komenský napsat ve svém Kšaftu, že "od rozumnějších říkáno, že češtiny lepší není jako mezi Bratřími a v knihách jejich." Jednota také začala pracovat na svém vrcholném díle, překladu Písma svatého z původních jazyků; Blahoslav přeložil Nový zákon a po jeho smrti skupina učenců přeložila Starý zákon. První vydání z Kralic nad Oslavou v tajné tiskárně v 6 dílech bylo opatřeno mnohými poznámkami, ale nebylo tak praktické, proto další vydání byla již bez nich, vč. posledního z roku 1613. Tento překlad je doposud nepřekonaným pokladem českého národa.
Čistota a rozšířenost této české církve byla papežencům trnem v oku. Čeští protestanté, aby mohli svobodně pěstovat pravé náboženství, odmítli katolického panovníka Ferdinanda, který by církev podle vůle papeže znovu přivedl pod nadvládu Říma. Naděje na samostatnost padla s bitvou na Bílé hoře, po které nastala velká rekatolizace. Hned na počátku bylo popraveno 27 pánů, výkvět zbožnosti českého národa; mezi nimi např. Joachim Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova nebo Kryštof Harant z Polžic a Bezrdužic. Křesťané byli vězněni, zabavovali jim majetek, byli vyháněni nekatoličtí kněží. Pro zachování víry a čistého svědomí opustil zemi i rek víry Jan Amos Komenský, autor známého díla Labyrint světa a ráj srdce, a s ním ostatek dvanácti tisíc. Většina národa se však nedokázala pro víru v Pána Ježíše vzdát své vlasti a vykročit ve víře směrem k existenční nejistotě, proto upadla pod tvrdé Antikristovo jho, z čehož se české země nikdy plně nevzpamatovaly.
Pro podrobnější seznámení se s historií této etapy české církve i protireformace lze doporučit Komenského spis Historie o těžkých protivenstvích církve české.
