Distinktivy
Jediné sepsané standardy, které jsou vyžadované od členů Svobodné presbyterní církve v záležitostech, které nejsou v Písmu přímo přikázané nebo zakázané, jsou dobrovolné zdržení se alkoholu, senzuálního tance, hazardních her, a "světských radovánek a moderních trendů." Tyto požadavky samozřejmě nejsou vyčerpávajícím seznamem toho, co se smí a co nesmí. Například zde není žádná zmínka o používání tabáku nebo jiných návykových látek. V dobách, kdy presbyterie projednávala záležitosti osobních norem totiž drogový problém víceméně neexistoval. Také se tam nic neříká o pokrývkách hlavy žen při veřejné bohoslužbě, protože jsou samozřejmou praxí každé Svobodné presbyterní církve, a to ze zřejmého důvodu, neboť v době, kdy se tyto standardy formulovaly, neměl nikdo sebemenší pochyby o jejich nutnosti. Naše presbyterie se nesnažila a nesnaží neustále aktualizovat seznam příkazů a zákazů, protože naši členové o osobní oddělení povšechně spontánně usilují. Navíc starší každé místní církve mají před Pánem Bohem hlavní úkol hájit to, o čem vědí, že je historická pozice naší denominace. Odkaz na "světské radovánky a moderní trendy" je připomínkou starším, že mají být stále ve střehu, zda se do církve nedostává duch světáctví a neničí tak společenství Páně a naši užitečnost službě Jemu.
Proč mít takové normy
Některé církve nevidí důvod mít nějaké normy v oblastech, které nejsou předmětem konkrétního biblického příkazu nebo zákazu. Jeden církevní představitel nedávno napsal, že křesťané si mohou užívat s mírou všeho, co Bible nezakazuje, včetně pití, tance a hraní karet (a tím neměl na mysli hry jako Uno). Dle stejné logiky tedy mohou i užívat marihuanu, a to zejména v zemích, kde vláda povolila její legální užívání. My tento názor nesdílíme. Jsme přesvědčeni, že v Božím slově jsou vodítka, která nejenže opravňují takový druh norem, které jsme přijali, ale dokonce je vyžadují.
Za prvé, církev - stejně jako jednotliví křesťané - má povinnost udělat vše, co je třeba k ochraně svého svědectví, aby mohla co nejúčinněji svědčit pro Krista v situacích, do kterých ji On postavil. "Nebudiž tedy v porouhání dáno dobré vaše," (Řím. 14:16) znamená přesně toto. Dokonce i svou účast na věcech, které nemusí být samy o sobě hříšné, máme soudit nikoliv podle měřítka našich osobních práv, ale podle toho, co nejlépe bezpečně zachová naše svědectví.
Za druhé, každá dobrá (zdravá) církev vždy realizovala právo učinit kroky, které považovala za nezbytné k ochraně svého svědectví a pro pokrok věci Kristovy, i když pro to nebyl žádný výslovný biblický příkaz. Abychom uvedli příklad: presbyteriáni historicky povolovali účast na Večeři Páně jen těm, kteří předložili staršími vydané osvědčení. Také požadovali, aby se každý starší a kazatel podepsal pod Westminsterské vyznání víry. Ačkoliv v Písmu žádné takové nároky kladeny nejsou, byli ve stanovování takovýchto norem zcela bibličtí. Všeobecné zásady svatosti mezi věřícími a dohled starších nad sborem, kteří byli věrnými Božímu Slovu, jsou zcela jasně biblické, a tyto zásady byly nejlépe realizovány skrze normy, které přijali.
Věříme, že obsáhlé normy stanovené v těchto oblastech naší presbyterií jsou stejně správné a biblické. Ostatní distinktivy uvedené v této části jsou Písmem přímo přikázané nebo zakázané, a tedy o nich není diskuze. Netvrdíme také, že Svobodná presbyterní církev je jedinou církví, která se v těchto oblastech drží biblického učení. Na světě máme mnoho bratří z různých denominací, kteří mají v otázkách hudby, služby žen v církvi, překladů Písma a dalších věcí stejné pozice.
Proč mít takové normy
Některé církve nevidí důvod mít nějaké normy v oblastech, které nejsou předmětem konkrétního biblického příkazu nebo zákazu. Jeden církevní představitel nedávno napsal, že křesťané si mohou užívat s mírou všeho, co Bible nezakazuje, včetně pití, tance a hraní karet (a tím neměl na mysli hry jako Uno). Dle stejné logiky tedy mohou i užívat marihuanu, a to zejména v zemích, kde vláda povolila její legální užívání. My tento názor nesdílíme. Jsme přesvědčeni, že v Božím slově jsou vodítka, která nejenže opravňují takový druh norem, které jsme přijali, ale dokonce je vyžadují.
Za prvé, církev - stejně jako jednotliví křesťané - má povinnost udělat vše, co je třeba k ochraně svého svědectví, aby mohla co nejúčinněji svědčit pro Krista v situacích, do kterých ji On postavil. "Nebudiž tedy v porouhání dáno dobré vaše," (Řím. 14:16) znamená přesně toto. Dokonce i svou účast na věcech, které nemusí být samy o sobě hříšné, máme soudit nikoliv podle měřítka našich osobních práv, ale podle toho, co nejlépe bezpečně zachová naše svědectví.
Za druhé, každá dobrá (zdravá) církev vždy realizovala právo učinit kroky, které považovala za nezbytné k ochraně svého svědectví a pro pokrok věci Kristovy, i když pro to nebyl žádný výslovný biblický příkaz. Abychom uvedli příklad: presbyteriáni historicky povolovali účast na Večeři Páně jen těm, kteří předložili staršími vydané osvědčení. Také požadovali, aby se každý starší a kazatel podepsal pod Westminsterské vyznání víry. Ačkoliv v Písmu žádné takové nároky kladeny nejsou, byli ve stanovování takovýchto norem zcela bibličtí. Všeobecné zásady svatosti mezi věřícími a dohled starších nad sborem, kteří byli věrnými Božímu Slovu, jsou zcela jasně biblické, a tyto zásady byly nejlépe realizovány skrze normy, které přijali.
Věříme, že obsáhlé normy stanovené v těchto oblastech naší presbyterií jsou stejně správné a biblické. Ostatní distinktivy uvedené v této části jsou Písmem přímo přikázané nebo zakázané, a tedy o nich není diskuze. Netvrdíme také, že Svobodná presbyterní církev je jedinou církví, která se v těchto oblastech drží biblického učení. Na světě máme mnoho bratří z různých denominací, kteří mají v otázkách hudby, služby žen v církvi, překladů Písma a dalších věcí stejné pozice.
